Smrt učitelky Jindřichové

Malý venkovský hřbitov a uprostřed jeden nenápadný hrob. V něm leží ostatky jisté Anny Jindřichové. Učitelky mateřské školy v Hostouni. Zemřela 9. října 1938. Devět dní po mnichovské zradě. Zemřela zbitá, ponížená, zoufalá. Anna Jindřichové patřila mezi ty české obyvatele pohraničí, kteří po mnichovských událostech museli prchat před nenávistí a fanatismem mnohých svých německých spoluobčanů.

Když se situace poté, co pohraničí obsadili němečtí nacisté, poněkud uklidnila, Anna Jindřichové se rozhodla do Hostouně vrátit. Ale jen proto, aby odvezla nějaké osobní věci, které ve svém pronajatém bytě musela zanechat. Ošacení, knihy, kuchyňské nádobí a podobně, také několik kusů nábytku.

Vystudovala a získala místo v Hostouni, v mateřské škole. Jak se píše v dokumentu někdejšího Svazu protifašistických bojovníků, podařilo se jí - v době vzestupu Sudetoněmecké strany - něco nevídaného: do mateřské školy získala nejenom české, ale také německé děti. Co se týče dětí německých, pocházely ale vesměs z chudých rodin. Bohatší Němci o školce s českou učitelkou nechtěli ani slyšet.

Situace byla čím dál složitější. A nejenom situace politická, ale i hospodářská. Jak se ve zmíněném dokumentu uvádí, Anna Jindřichová dokonce sháněla pro děti nejchudších rodičů stravu. Často potraviny hradila z vlastních finančních prostředků. Byla prý už taková - velmi aktivní. Obětavá. Nezištná. A často i hodně bojovná...

Podle svědků, kteří po válce vypovídali před vyšetřovateli, ji však většina německých obyvatel obce až bytostně nenáviděla. Údajně především kvůli tomu, že nedělala rozdíly mezi dětmi českými a německými a vychovávala je k lásce k rodné zemi, k Československu. Mateřská škola, ve které Anna Jindřichová působila, vypadá už jinak než ve třicátých letech. Budova prošla úpravami a rekonstrukcí.

Po mnichovských událostech prchalo z československého pohraničí, jak už tu několikrát zaznělo, mnoho Čechů. Těch, kteří věděli, že se na ně může soustředit tlak nacistů a henleinovců. Utíká rovněž Anna Jindřichová - jen v tom, co má na sobě. Všechny své osobní věci musela zanechat v pronajatém bytě, v Hostouni na náměstí. Poté, co se situace v pohraničí poněkud uklidní, vrací se Anna Jindřichová pro své věci.

Dojeli na náměstí, zaparkovali před domem, kde Anna Jindřichová žila. Vystoupili pak do prvního patra, do jejího bytu. Začali vynášet její věci včetně zmíněných několika kusů nábytku. Záhy se kolem auta shluklo několik desítek německých obyvatel. Podle poválečného vyšetřování a podle výpovědi několika svědků mnozí z těchto lidí Anně Jindřichové a mužům, kteří jí pomáhali se stěhováním, spílali. Nadávali. Házeli po nich kameny. Dokonce po nich i plivali. Aktivní v tomto směru byly zejména ženy. Němečtí četníci je dokonce chránili před stále rozvášněnými německými občany. 

Ve chvíli, kdy auto bylo naloženo a Emanuel Rubáš chtěl, jak vyprávěl, nastartovat, četníci odešli. Vypovídá Bohumil B.: „Když jsme měli nábytek již naložený a chtěli odjet, přišlo několik mužů v černých uniformách a s umrlčí lebkou na čepici. Myslím, že jich bylo více než oněch četníků... Muži v černých uniformách nás vyzvali, abychom nábytek složili do jedné místnosti v přízemí domu, kde v prvním poschodí byl byt Jindřichové. Načež nás odvedli do jiné budovy, do nějaké úřadovny../' Šlo o budovu okresního soudu. Všichni čtyři, včetně Anny Jindřichové, se museli na chodbě postavit čelem ke zdi. Takhle nehnuté tu pak byli nuceni stát více než hodinu.

Pak byli dvěma auty převezeni do místní věznice...

Anna Jindřichová byla na samostatné cele. Zcela izolovaná. V dalších dnech se s muži, kteří s ní přijeli do Hostouně, ani na okamžik nesetkala. Výpověď Bohumila B.: „Byli jsme vězněni čtyři dny. Dvakrát nás vyslýchali. Ptali se například, za jakým účelem jsme přijeli do Hostouně a zdali jsme byli nějak politicky činni. Pováleční vyšetřovatelé měli možnost zaprotokolovat i svědectví Ondřeje Sokola. Ten byl, jak vypověděl, v říjnu 1938 zatčen příslušníky německé armády při neoprávněném překročení hranice. Tehdy se i on ocitl ve vazební věznici Okresního soudu v Hostouni. Byl zde vězněn čtrnáct dnů a v jedné chvíli měl možnost vidět Annu Jindřichovou.

„Tato učitelka byla ve věznici německými dozorci týrána a kopána. Slyšel jsem také, že ji nazývali slovy jako - česká kurvo. Co se s ní ale pak stalo, to nevím."

Co se dělo dále? Po čtyřech dnech věznění, kdy zatčení muži stále nevěděli, proč jsou vlastně zavření, se všichni tři, oba bratři B. a Emanuel Rubáš, ocitli na chvíli ve strážnici. Strážnému se jich prý zželelo natolik, že jim našel práci v kuchyni - aby se tu alespoň trochu ohřáli.

Vypovídá Emanuel Rubáš:

„Ve strážnici, kde jsem s oběma bratry seděl, uslyšeli jsme najednou z cely Anny Jindřichové výkřik. Vykřikla pouze jednou. Jinak jsem nic neslyšel. Ten její výkřik bych charakterizoval jako výkřik hrůzy." V tom okamžiku prý strážný popadl vědro s vodou a utíkal do cely Anny Jindřichové. Když vězni chtěli běžet s ním, zakázal jim to. Když se pak vrátil zpět do strážnice, vědro na vodu už bylo prázdné.

Emanuel Rubáš: „Ještě nás přinutili, abychom umyli kanceláře a dvě osobní auta. Pak nám řekli, že můžeme jet domů. Když jsem se ptal, jestli s námi pojede také Jindřichová, bylo mi řečeno, abych se o ni nestaral a byl rád, že jedu sám."

V té době byla Anna Jindřichová mrtvá! Oficiální zdůvodnění policie? Sebevražda. Prý se oběsila ve své cele. Coby škrtidlo použila prý obvazu, který měla na noze.

Je tu ale ještě jeden zajímavý argument. A sice - pročeskoslovenské aktivity Anny Jindřichové. „Trestním oznámením je zjištěno, že Jindřichová byla Němci v Hostouni nenáviděna proto, že úmyslně manipulací radiopřístrojem rušila Němce při poslechu Hitlerovy řeči a že podávala českému četnictvu zprávy o Sudetoněmecké straně v Hostouni (bydlila totiž proti kanceláři okresního vedení SdP v Hostouni). Není vyloučeno, že pro tuto činnost oznámil Jindřichovou některý z Němců z Hostouně (Leibl, Kotlicková, Singerová), nelze však ničeho zjistiti." V celém případu je ale spousta nejasností. Proč byli podezřelí Němci - Jindřich Leibl, Markéta Kotlicková či Marie Singerová - odsunuti ještě dříve, než došlo k soudu? Jak to, že v Domažlicích, kam byly Kotlicková a Singerová v roce 1945 převezeny do internace, odpovědní úředníci v roce 1948 nevěděli, jestli byly odsunuty, nebo jestli tábor tajně opustily? „Tamní stanici" nebylo o Singerové ani Kotlickové, jak se dalo předpokládat, rovněž nic známo. Takže jejich případ šel takzvaně do ztracena.

Je otázkou, kolik jiných podobných případů se tehdy, v době poválečného chaosu, odehrálo. A další otázka: Jak to, že se vyšetřovatelé téměř vůbec nezajímali o to, jak vlastně došlo k úmrtí Anny Jindřichové? Jestli to byla opravdu sebevražda, nebo naopak třeba vražda. Nad smrtí nešťastné učitelky zůstane zřejmě už navždy otazník.

Ať už Anna Jindřichová zemřela následkem sebevraždy, anebo to bylo po jednom z výslechů, zřejmě, pokud vezmeme v úvahu svědectví Ondřeje Sokola, o brutálním výslechu, jedno je zjevné - byla umučena!

Výňatek z knihy Stanislava Motla „Válka před válkou – Krvavý podzim 1938 v Čechách a na Moravě“ – str. 217-229

Vydalo nakladatelství Rybka Publishers, V Jirchářích 6, 110 00, 2015

ISBN 978-80-87950-21-0

Poznámka: Před lety prošla mateřská škola, kde Anna Jindřichová působila, úpravami, zmizela pamětní deska na její památku i pojmenování po Janě Jindřichové, k velké ostudě Hostouně a tamních „vlastenců“ !!!

Vybral a upravil P. Rejf

Přišlo e-poštou MA